Liga a Refega

Určitě netrpělivě čekáte na zprávu o tom, kdo vyhrál v Portugalsku ligu. My jsme se o tom nejdůležitějším zápase sezóny dozvěděli cestou z poklidného víkendu stráveného na chalupě v Tras-os-Montes u kamarádovy kmotry. V dědině se čtyřiceti obyvateli se v neděli konala slavnost - cesta kolem vesnice, korunovaná veselicí se selátky, beránky a proudy vína. Víkend to byl vskutku povedený. Kmotra byla zlatá, příroda voňavá a rozkvetlá a masíčko dobře propečené. Do Porta jsme vyrazili v neděli v podvečer. Mario, náruživý fotbalový fanda (stejně jako každý, ale skutečně úplně každý Portugalec) si zápas naladil v rádiu a sešlápl pedál plynu až na podlahu, aby stihl druhý poločas v Portu v hospodě. Řítili jsme se silnicí stošedesátikilometrovou rychlostí a modlili se za klidný a hladký průběh zápasu, který by nám zaručil, že se dostaneme domů živí a zdraví. Když jsme dorazili do Porta, stav byl 1:1. Vypotáceli jsme se z auta, poděkovali za příjemný víkend a tak nějak automaticky jsme se vydali hledat nejbližší otevřený bar, kde bychom své drama prožili až do konce. V neděli není úplně jednoduché najít otevřený bar, takže jsme se k televizi dostali až za stavu 3:1 pro Porto, kdy už ulicemi jezdila troubící auta. Konečný stav - 4:1 - vyhnal všechny na náměstí. Zažili jsme atmosféru, jak při našem Naganu. Skákal popřípadě troubil každý- muži, ženy, mladí, staří, zdraví i chromí. Nevím, jak to probíhá v Ostravě, když vyhraje ligu Baník, ale tady to bylo opravdu velké.

Queima das Fitas

...aneb, kdo neblil teď, tak už se nepoblije nikdy. Queima das fitas je něco jako náš Majáles, akorát že trvá od sobotní půlnoci do nedělního rána následujícího týdne. Je to předčasná oslava konce semestru a především velebení studentů posledních ročníků (Finalistas) a taky statečných prváků (Caloiros), kterým tím končí šikanovací rok (Praxe), oblékají batmanovský hábit (Tras) s nímž získávají právo "praxovat". Hlavním dnem je úterý, kdy se na žádné z fakult neučí (ono se vlastně neučí celý týden, ale v to úterý je to oficiální) a studenti se celý den připravují na odpolední průvod městem (Cortejo). Průvod začal kolem páté a skončil po půlnoci. Každá škola měla svůj alegorický vůz, všichni byli oblečení do stejné fakultní barvy, poslední ročníky měly cilindr a hůlku a první ročníky bláznivé masky. Tančili, zpívali, křičeli, břečeli, byli opilí a hlavně hrozně šťastní, což bylo strhující a člověk pomalu začal pronikat do toho, proč jim stojí ta roční šikana za to. Ta oddanost vůči alam mater, kterou každá fakulta davově vyjadřovala různými pokřiky a písničkami a ten pocit přínáležitosti k nějaké skupině, ta identita:-) jakou jim to poskytovalo...trošku jsme jim s mou německou kamarádkou z toho našeho balkónku záviděly. Tady je to oslava studentů a především oslava absolventů, těch šikovných lidí, kteří si konečně proklestili svou cestičku na úřad práce.

Další stránkou byly noční koncerty, které se konaly na tak zvaném Queimodromu, kde bylo pódium pro kapely, jazzový stan, techno stan a spousta barů - každá fakulta, každá asociace studentů měla svůj stánek, kde se dal velmi levně pořídit alkohol. A toho se právě hojně využívalo. Slyšela jsem hodně historek ... nebyly úplně jako pěkné. Ale má nejoblíbenější je od kamaráda Tomáše, který se vypravil se svými spolubydlícími na Queimodrom a jak už to my Češi tak děláme, tak aby zbytečně neutrácel, popíjel už před příchodem na koncert a protože všichni ostatní se šetřili až na Queimu, tak popíjel sám...a opil se...a jak papuč. Takže přišel na Queimodrom, zavřel se na TOI TOIku a čtyři hodiny držel dveře, jo někdo si za ten sedmieurový lístek zajde na koncetr, někdo se tam jde nezřízeně vožrat a Tomáš si tam prostě jen zašel na záchod. Ale protože má něco jako blonďaté kudrlinky, tak i během takovéto indispozice ho portugalská děvčata, ať se jde s nimi napít. K jeho cti musím dodat, že prý nepřijal a dál objímal strom. ......... Já jsme se nějak omylem opila v pátek, těsně před Queimou, takže jsem tak nějak neměla na alkohol v množství větším než malém ani tu nejmenší chuť. Salse zdar1

Algarve - rodinný výlet

V Portu nás navštívila část Igorovy rodiny. První týden návštěvy jsme věnovali obligátním památkám - sklípky ve Vila Nova de Gaia, park muzea moderního umění Serralves, romantické západy slunce u katedrály a podobné trháky.

Další týden jsme vyrazili z těsného bytečku a vydali se na jih, kde jsme měli rezervovaný prostorově velkorysejší apartmán u moře. Cestou jsme se zastavili v klášteře v Tomaru, který je naprostá lahůdka. Člověk v něm bez problémů stráví tři hodiny, aniž by se stihl nudit.

Nejproslulejším prvkem tomarského kláštera je okno, které je učebnicovým příkladem manuelinského stylu. Dokonce je prý v Pijoanovi.

Na Algarve jsme jeli trošku naslepo, vůbec jsme netušili, jak bude dané místo a dané pláže vypadat, prostě jsme šli jen po nejvýhodnější ceně. Měli jsme ohromné štěstí, protože pláže byly úžasné. Z Armacao da Pera se daly podnikat dlouhé výlety podél pobřeží, kde se za každým útesem objevila nová pláž. Prostě paráda, na tom se nic vtipnýho vymyslet nedá...

Honza a Igorova mamka vzali pobyt u moře naprosto vážně a navzdory teplotě vody s každý den ráchali v moři jak utržení ze řetězu. My jsme je při tom s Igorem pozorovali z vyhřátého písku.

Algarve jsme se rozhodli pořádně procestovat a nejspíš by se nám to i podařilo, kdyby nám u bran města Silves při západu slunce neupadl výfuk. Ale i tak jsme se stihli podívat do Lagos, na Cabo Sao Vicente, na divoké pláže západního pobřeží, které jsou plné svalnatých mazlů, co jezdí na vlnách na surfu s ...takovým padákem, zapomněla jsem, jak se to řekne, ale vypadá to úžasně. Když to ti kluci umí, tak to vypadá ohromně jednoduše, prostě jedou oceánem, jednou rukou se drží za ten "padák", což vypadá, jako by jeli šalinou a pak, když chtějí změnit směr, tak naberou vítr do plachet padáku, což je vynese hrozně vysoko nad hladinu, oni udělají pár přemetů, a po dopadu si to zas štrádujou na druhou stranu pláže. Fascinující.

....potom jsme viděli Monchique a Silves

...a cestou domů Evoru a spoutu krásných malých příhraničních měst s obrovskými hrady, na které jsme jen zírali z Brumlových okýnek, protože už nebyl na žádné turistické pauzy čas. No, takže jsme snad naší milé návštěvě umožnili vyčerpat turistický potenciál Portugalska.

Semana Santa

Poté, co jsme se zbavili neutišitelného hudebníka a neunavitelného společníka Chrise, vydali jsme se ve společnosti samých příjemných Čechů na výlet do národního parku Peneda Geres. Trochu jsem tady zaexperimentovala s natahováním fotek, nevím nevím, vypadá to zmateně, ale mazat už to nebudu. V Geres jsme si udělali moc příjemný celodenní výlet, kde jsme vychutnávali prostý fakt, že tak není nikdo ze zúčastněných hyperaktivní. Jana se začala usmívat.

Večer jsme se rozloučili se zbytkem výpravy a vydali se směrem ke španělským hranicím. Přenocovali jsme nedaleko nádherného městečka Lindoso, plného starých sýpek (to jsou ty hrobkoidně vypadající stavby rozeseté v okolí hradu). Další den jsme zabloudili k termálním pramenům. Moc dlouho jsme se ale nečachtali, protože už na nás v Zamoře čekal pobyt s plnou penzí a procesími v rámci Semany Santy. Jen pro zajímaost a pro srovnání. V bytě, v němž nás přivítali s otevřenou náručí bydlela navíc: babička, teta, Jorgeho rodiče, sestra Anna neprovdána, bratr Elia a bláznivá fena Gala. Já nevím, pořád mi nad jejich pohostinností zůstává rozum stát.

Na cestě zpět do Porta jsme se projevovali už jen sytě a spokojeně. Zastavili jsme se na kafe, kostely a benzín v Salamance, chytli blechy v Guardě a nechali peněženku a doklady od auta na fotograficky zdokumentované zřícenině. Zříceniny zde nikoho evidentně nezajímají, peněženka a doklady tam ležely i za hodinu, kdy jsme se k hradu řítili z Aveira, vzdáleného 70km od místa činu.